Skialpy Roháče

(19.-21.4.2013)

Víkend na Slovensku byl opravdu skvělý, typická jarní lyžovačka. Všechno to začalo v pátek večer, kdy jsme se na noc vydali na Slovensko směr Zuberec. V brzkých ranních hodinách jsme dorazili až do lyžařského střediska Spálená, kde jsme se v autě velice pohodlně vyspali. Později téhož ráda, po krátkém spánku, jsme se chtěli vychutnat poslední lyžování na Slovensku a tak jsme skočili do lyžáků a vyrazili na prázdné sjezdovky. Dopolední lyžování bylo opravdu skvělé, prázdné sjezdovky a docela dost sněhu. Odpoledne se začaly po obloze honit mraky, a tak jsme si zašli na polévku. Po obědě jsme sjeli dolů k autu pro pásy na skialpy. vydali jsme se Salatínskou dolinou směrem na Salatín. Cesta pomalu ubíhala, ale vedro bylo čím dál tím větší. Po cestě na vrchol jsme přemýšleli, co budeme dělat následující den a hlavně kde budeme spát. Nakonec Miru napadlo, že bychom mohli ještě večer dojít na Žiarskou chatu. A tak jsme slyžovali zpátky k autu, všechno naložili a vydali se směr Liptovký Mikuláš a Žiar. Na parkovišti nás čekalo milé překvapení, sníh byl až dolů, což nám umožnilo šlapat k chatě na skialpech. Cesta měla necelých 6km, ale i tak se nám zdála nějak dlouhá. Kolem osmé hodiny večerní jsme se ubytovali na Žiarské chatě. Dali jsme si malou večeři a následně jsme na pokoji usnuli vyčerpáním.

Druhého dne jsme se probrali do krásného počasí. Bylo vidět  tyrkysově modrou oblohu a zasněžené vrcholky hor. Po lehké snídani jsme vyrazili do Smutného sedla. Cesta byla dlouhá, vše to stěžovalo velmi teplé počasí a tající sníh.  Po cestě jsme potkávali zástupy skialpiniastů, kteří se rozutíkávali do širokého okolí. Za každým skialpinistou zůstávala jen stopa jak po hlemýždi. Kolem jedné hodiny odpoledne jsme stanuli v Smutném sedle, dali jsme se něco malého k jídlu a nechali se unášet krásnou přírodou, která nás obklopovala. Po hodince jsme se připravili na opravdu dlouhý sjezd. Sjezd ze sedla až na parkoviště. Bylo to opravdu krásné, Mirovi se nejvíc líbilo, když spouštěl malé lavinky. Měl z toho obrovskou radost. Po cestě k autu šlo vidět, že sluníčko opravdu hodně pálí, některé úseky na cestě už byly bez sněhu, a tak jsme několikrát museli lyže vyzut a přejit kousek jen v botech. Nakonec jsme se dostali v pořádku dolů a za odměnu jsme se šli najít na salaš Krajinka (u Martina).

Byl to opravdu vydaření víkend plný jarního lyžování.