Rumunsko-Velikonoce v Banátu
5.-9.4.2012
Dovolená do Banátu byla velice spontánní, už jen z toho důvodu, že jsme se rozhodli ten večer co jsme vyrazili. Z Brna jsme dojeli do Břeclavi, kde jsme si vzali od mých rodičů ještě pár věcí a pak hurá do Rumunska. Vyjeli jsme tedy kolem desáté večer po dálnici směr Bratislava, Budapešť až jsme nad ránem dorazili do Szegedu. V Szegedu jsme si našli spaní v kempu a ve 4 ráno jsme si ustlali a usnuli v Octávečce.
Ráno jsme se vydali na hranice s Rumunskem, cesta přes Arad, Timisoara až do Resity ubíhala vcelku rychle. Po tom co vstoupilo Rumunsko do EU, získalo grant na opravu silnic a tím se zbořili mýty o špatných komunikacích v Rumunsku. Dál už to bylo jen horší a horší... Z Resity do Oravity už to bylo kličkování mezi díramy a výmoly. Pak už následovala 20km cesta lesem s převýšením 800m do první české vesnice v Banátu jménem Rovensko (rum. Ravensca).
Rovensko leží přímo na jednom z hřebenů uprostřed Munţii Almăjului ve výšce 866 m n.m. Vesnice má ze všech českých vsí nejmalebnější polohu a proto je nejoblíbenějším cílem romantických cestovatelů. Život na hřebenech hor je však velice tvrdý a to zejména v zimě, kdy je vesnice skoro zcela odříznutá od světa. To je zřejmě důvod rychlého úbytku stálých obyvatel. Roku 1925 měla vesnice 586 obyvatel, v roce 1991 žilo v obci 235 lidí, z toho 230 Čechů a v r. 2002 něco přes 120 obyvatel.
V Rovensku je škola, kam chodí 5 dětí, dále tam najdeme kostel a hospodu s obchodem. Při západu slunce jsme si stihli celou vesničku projít a pak už jsme hledali ubytování v některém z malebných baráčků našich předků. Cíl byl jasný, najít pana a paní Kotvovou, u kterých naši byli už 2x a tak jsem je chtěla taktéž navštívit. Krásná malebná chaloupka na svahu, kterou obývala rodina Kotvů i s babičkou, které bylo už 93 let. Na dvorku se starali o psi, slepice, 2 prasata a 2 koně. Ve světničce, kvůli zimě, měli ještě kuřátka v kleci. Povečeřeli jsme rybu, vdolky s marmeládou a pomalu jsme se vydali do místní hospody za místními i za dalšími českými turisty. Všichni byli moc fajn, jen na nás Češi ušili pěknou boudu. Chtěli po nás, abychom ráno nabrali 2 děti a spoustu věcí a převezli je do vedlejší vesnice. Věděli jsme, že terén to bude na off-road ale že to bude až tak hrozné a dlouhé to věděli jen ti, kteří to na nás ušili. Večer před spaním jsme předali dárky v podobě kávy a českých novin.
Další den jsme se vydali směr Svatá Helena, kde jsme celý náklad i s dětmi vyložili. Cesta byla bahnitá, místy pěkné kaluže, na nic moc pro Mirečkovu Octavku. Co mě po cestě překvapilo, bylo neuvěřitelné množství velkých mloků, které už v našich lesích téměř nezahlédneš. Svatá Helena byla už modernější a mohla se rovnat našim malinkým vesničkám. I tam už zavál duch moderního světa v podobě vrtulí k výrobě elektrické elektrárně. Ovšem nikomu ze zdejších ani turistů se to nelíbí a podepisují se patice na odstranění, aby se nezničila kultura z 50tých let. Helena nás moc nenadchla a tak jsme se vydali přes rudné doly do vesničky Gernic. Dorazili jsme přímo na náměstí, kde k nám přiběhly české děti a hned nás naváděli k mlýnu, kde mele mlynář mouku. Můžu říct, je to byl asi ten nejkrásnější pohled z Banátu. Malinký baráček, kam se vleze jen mlynář a jeho mlýnský kámen, poháněný potokem vedeným kolem baráčku. Pohled jako z pohádky, na zaprášeného dědečka od mouky, který sedí u mlýnského kamene a sype do něj obilí. Večer jsme se šli projít přes vesnici a v noci usli pěkně ve svém autě.
Gernic: Jako jediný z českých vesnic má Gerník svůj obecní úřad, pod který spadají i okolní rumunské vsi. V Gerníku se dodnes podomácku pálí stavební vápno v malých vápenkách, které jsou vytápěny bukovým dřevem. Vápno prodávají Gerničtí na stavbách po okolních vesnicích. Gerník má rovněž svou vlastní „muziku“, která slaví úspěchy doma i za hranicemi vesnice. Díky vápenci je okolí vesnice mimořádně malebné, bohaté na závrty a skalní útvary, v samotné vesnici se nachází jeskyně Filipova díra. Gerničtí již tradičně melou mouku na vodních mlýncích (vodenicích), které jsou jak v obci, tak i za vesnicí v nádherné typicky krasové lokalitě U Petra.
Následujícího dne byl plán jasný, navštívit vodní mlýnky U Petra, odpoledne mrknout na Filipovu díru a večer zajít do kostela na Velikonoční mši.
Ráno jsme si koupili mapu, sbalili batůžek a vyrazili za vesnici k vodním mlýnkům, které patří bezesporu k dominantám Geriku spolu s křížovou cestou. Cesta nám trvala asi 2 hodinky a pak už se před námi rozevřela kaskáda 5 vodních mlýnků, ležících na malém potůčku. Pohled to byl krásný. Jelikož včera nám pán mlynář ukázal jak se takový mlýnek spouští, tak jsme si to také zkusili. Po cestě zpět jsme potkali psa s obojkem, který s námi šel až do vesnice. Odpoledne spolu s 3 Čechy jsme chtěli najít Filipovu díru, měla to být jeskyně, ale nakonec z toho byla jen díra, která byla zplna zatopená, díky přívalovým dešťům, které předchozí noc přišly. Večer se začali scházet u kostela lidé v krojích a to byl pro nás signál, že se bude něco odehrávat. A tak jsme se oblékly co nejslušněji a vyrazili jsme také. Nejdříve prošel průvod, potom nějaké zapalování svíček a nakonec mše. Bylo to pěkné, ale čekala jsem, že lidé s takovou tradicí budou Velikonoce prožívat víc.
Po chladné noci, kdy nám i zasněžilo, jsme se vydali na jih směrem k Dunaji, na hranice se Srbskem. Cesta podél Dunaje byla sem tam rozbitá, ale už jsme si nějak zvykli. Další naší zastávkou byla vesnice Eibenthal (česky: Tisové údolí), kde můžeme najít velkou koncentraci dolů na antracit a azbest. Doly byly v provozu více než 150let a těžba v nich skončila až v roce 2006. Teď jsou většinou zasypané ale i když se kolem nic projdete, dýchne na vás atmosféra horníků a těžké práce. Ve vesnici bylo úplně mrtvo, jen kluci u školy hráli fotbal. V průvodci jsem četla a staročeských hospodách U Krajánka a U Medvěda ale obě byly zavřené a jedna úplně prázdná. Večer jsme zaparkovali nad Eibentalem a usínali za pěkného chladu (cca5°C).
Celý promrzlí jsme se vydali dál směr sever. První naše zastávka byla hned u Dunaje, kde jsme úplnou náhodou spatřili skálu, do které horolezci vytesali obří reliéf tváře dáckého krále a vojevůdce Decebala. Když jsem psala, že nejkrásnější zážitek mám z mlýnice tak opakem by mohla být jeskyně Pestera Liliecilor, kterou jsme šli prozkoumat od vesnice Dubové. Cestička byla mírně vyšlapaná, sem tam nějaký žebřík ale pak už nic jen vchod do jeskyně. Jeskynní dóm byla 40x40m, což mi přinášelo první strach, ale i tak jsme šli dovnitř. Čelovky i velkou lampu jsme měli ale i tak jsme nic neviděli, jak bylo všechno daleko. Ušli jsme asi 200m a něco jsem uslyšela, a to byl pro mě signál otočit se a jít honem pryč než nás něco sežere. Mira se mi smál, dělal si ze mě srandu, že jsem strašpytel a schválně mě ještě strašil. O pár měsíců později jsem se dočetla, že vchod do jeskyně jen z druhé strany od Dunaje a že v jeskyni žijí vlci. Takže možná to co jsem slyšela, byl vlk. :-( Pak už jsme se stavili jen v Temešváru na obědě a nad ránem jsme byli doma ve svém domečku.
Z neplánované cesty do Rumunska byla krásná dovolená plná relaxace, zážitků a hlavně poznání staré české kultury. Připadala jsem si jak Arabela, která otočila prstýnkem a najednou se ocitla v 19. století v české vesnici. Malované domečky, ženy a muži v prostém oblečení a to všechno podtrhlé staročeštinou jak už ji zná jen málokdo. Ve vesnicích, už žijí jen starší lidé, mladí odešli buď do Rumunských měst, nebo do Čech, proto jsou vesnice na pokraji vymření. Každým rokem se počet obyvatel snižuje, a to co je drží nad vodou je pouze cestovní ruch Čechů.
Mira s pohádkovým mlynářem.
Já s paní Kotvovou.