16.-18.7.2013 San Francisco, Pacifik

Po hladné noci jsme přejeli sedlo Tioga Pass a zamířili do městečka Bodie. Již v roce 1848 se zde v Kalifornských horách objevilo zlato, což způsobilo známou Kalifornskou horečku. Vyprávění o bohatém zlatém dole a snadném nalezení práce lákaly více než případné nebezpečí na cestě nebo v osadě takové a tak se městečko poměrně rychle zalidnilo. Většina osad vznikala právě u objevených dolů a po vytěžení osada opět zanikla. Bodie bylo slavné pouze 3 roky ale ani přesto nezanikla, zavedla se zde elekřina. Několikrát vesnice vyhořela ale i přesto si zachovala půdvodní podobu zejména z důvodu obtížné přístupnosti. V průvodci psali: „V současnosti je Bodie považováno za nejlépe zachovaný Ghost Town v Kalifornii a jeden z nejlepších v US vůbec. Díky poměrně vysoké nadmořské výšce dosahující až 2560 metrů jsou zde dlouhé a tuhé zimy, proto je nejlepším časem k návštěvě letní sezóna a začátek podzimu.“ Naše dojmy byly ovšem trochu jiné. I když je o státní památku, tak vstupné od toho města bylo víc než drahé a pokud jste chtěli tištěného 2 stránkového průvodce museli jste si připlatit. Všude je psané o jaké historické městečko jde, ale když vidíte dělníky, jak opravují a modernizují střechy, máte pocit, že celé městečko vytvořili právě oni. Na první pohled městečko vypadá opravdu jako před sto lety, když ho opustili osadníci, ale po bližším zkoumání poznáte, že až na výjimky bylo vše uměle vytvořeno. Všude jsou poházené staré plechy, železo a plechovky. Místo vraku automobilu je zde jakási směsice plechů, které mají automobil připomínat. Místo motoru je zde starý barel nebo volat z vodovodního ventilu. Prostě to na nás nepůsobil moc reálně. V městečku se také nacházelo asi 20 domů, které nebyly přístupné a téměř se do nich nedalo podívat ani přes sklo. V průvodci také psali o zachovalých barech a nevěstincích, kde je možné shlédnout původní podobu. Kromě jednoho salónu tam již nic nebylo. Bylo to celkem zklamání, po tom co jsem na toto městečko slyšelo spoustu kladných recenzí. Zdá se nám, že během pár let z toho zdejší lidé vytvoří moderní skanzen, kde bude jen minimum původního. Po tomto ne moc podařeném výletě jsme přejeli naposledy pohoří Siera Nevada a po dálnici zamířili Do San Francisca. Dojeli jsme navečer, ale i tak jsme chtěli shlédnout slavný most Golden Gate Bridge při západu Slunce. Počasí nás ale překvapilo a nechtělo nám dopřát pár pěkných fotek. Od Pacifiku se přihnala hustá mlha, která zahalila most i celé San Francisco. Ustlali jsme si u návštěvnického centra s vidinou krásného rána na focení.

Počasí opět nezklamalo a bylo úplně stejně jako včera. Tak jsme se rozhodli využít veřejnou odpravu a navštívit centrum. Na hlavní ulici v centru to vypadalo všelijak. Ranní ulice tohoto velkoměsta byly plné bezdomovců a podivínů, mezi kterými jsme jen kličkovali a se zájmem jsme si je fotili. Kolem 12 jsme je dostali k pobřeží a tam už město ožívalo. Místní umělci navodili lepší atmosféru a příval turistů zaplnil ulice. Pro turisty je zde připravena spousta atrakcí, malých obchůdků,  kaváren nebo výletů lodí na ostrov, kde sídlilo slavné vězení Alkatraz. Asi nejslavnější vězněm byl Al Capone. Po krásném slunečném dni jsme se rozhodli vrátit a ještě jednou si naposledy  most vyfotit. Než jsme ovšem dojeli zpět, byl opět v mlze. Čekat na pěkné počasí bylo marné, tak jsme se vydali po Pacifickém pobřeží na sever. Mlha nás stále pronásledovala, nebo se spíš tvořila nová a nová. Toho dne jsme již oceán neviděli, i když jsme k němu měli 100m. Jeli jsme asi do 11 hodin a pak zaparkovali v odlehlé odbočce směrem k oceánu. Přeházeli jsme věci a začali usínat. Po půl hodině spánku nás vzbudil místní šerif. Měl k nám dlouhý proslov, že na Kalifornském pobřeží se nesmí spát v autě a že se musím urychleně odebrat do kempu, který je 12km zpátky. Byli jsme unavení, ale museli jsme pryč. Zpět se nám nechtělo a to zejména z důvodu neuvěřitelně drahých kempů. V přepočtu na naše to bylo víc, jak  tisíc korun a to bychom zaplatili jen za kus trávníku a lavičkou a grilem. Ani záchod tam nebyl pořádný, natož nějaká umývárna. Nebyli jsme ochotní platit takovou sumu, tak jsme jeli dál na sever s tím, že přespíme v městě, někde mezi zaparkovanými auty, abychom nebyli tolik nápadní.

Další den jsme jeli dál, vyfotili Pacifik a pokračovali poprvé východní směrem do národního parku Lassen Volcanic. Cesta byla lemována městečka, které se nesli v duchu „happies“. Konali se zde hudební festivaly a místní lidé zde nabízeli buď přírodní produkty nebo něco né moc legálního do nosu. Cesta byla, jak už to v horách bývá, samá zatáčka provoněná místní specialitou marihuanou. Celý den jsme procestovali a tak jsme se chtěli někde dobře najíst. Dlouho jsme hledali po cestě nějaké město, kde by byla restaurace nebo aspoň bufet. Dojeli jsme do malinkatého městečka Redway. Byl tam jeden malinký podnik, kde bylo hodně lidí a hrála zde živá hudba. Na dveřích měli napsané degustace vína. Tak jsme se nechali pohostit sýrovým talířem a limonádou. Bylo to výborné, ale pořád nám nějak připadalo, že nejde jen o takový obyčejný večer. Po krátkém rozhovoru se servírkou jsme zjistili, že jí ten podnik patří a že dneska slaví její maminka narozeniny. Tak jsme se malinko usmáli a řekli, že nám je líto, že jsme došli právě na oslavu. Jí to vůbec nevadilo, jen se nás ptala, odkud jsme a za čím jsme do Ameriky dojeli. Chvilku jsme si povídali a kolem 11 se oslava rozpustila a šli jsme spát.