10.7.2013 Narozeninový sestup do Grand Canyonu!

Ještě před odjezdem do Ameriky jsem Mirečkovi slíbila, že na jeho narozeniny zažije zcela nevšední zážitek. Nakonec se nám to nepovedlo spáchat, přesně v den jeho narozenin, ale hned následující den jsme vyrazili za tím nevšedním zážitkem. Čekala nás ani nejnáročnější pěší turistika v životě. Tento trek je hodně specifický v tom, že nejdřív se sestupuje a na závěr vás čeká o to náročnější výstup. I když ze začátku jsme tomu nekladli takovou váhu. Na internetu jsme už doma a ještě po cestě přečetli spoustu článků, o trasách které se chodí a hlavně o radách, jak tento trek nejlépe zvládnout. Spousta lidí psalo, že sestup není až tak náročný a dá se v pohodě zvládnout. Ovšem když jsme došli k návštěvnickému centru tak vlastně žádná z navrhovaných tras nevedla až na dno kaňonu, natož zpátky. Všude psali, že je to příliš nebezpečné a pokud se někdo pro takovýto trek rozhodne tak si musí vyžádat povolení u rengerů na přenocování u řeky Coloredo na dně kaňonu. Prostě je nebezpečné chodit dolů a nahoru v jeden den. Řekli jsme si, že uvidíme, jak to půjde, ale i tak jsme naplánovali ranní vstávání na 4, abychom šli co nejdéle v relativně chladném počasí. A čím dřív vyrazíme, tím víc budeme mít času na výstup.

Ve 4 hodiny jsme se vzbudili, uklidili auto a vyrazili k návštěvnickému centru ,od kterého jsme jeli autobusem k okraji kaňonu, kde začíná naše cesta. Ještě před prvním krokem směrem dolů jsme snědli za včerejška nachystanou snídali a zapili to řádnou porcí vody. Voda je v Americe důležitá a obzvlášť v národních parcích, protože je zde vlhkost okolo 25% a už při menších výletech můžete pociťovat dehydrataci. Proto si nosí turisté buď camelbacky nebo aspoň flašku vody sebou na každou malou vycházku. U každé trasy je napsáno, kolik si máte vzít vody a někde stojí i rangeri a ptají se, zda máte dostatek vody.

Tak já už tedy začnu! První kroky do koňonu byly plné povídání si a řečí o tom, jak to bude v pohodě. První cestička byla neuvěřitelně klikatá, ale dolů to šlo jak po másle. Po chvilce jsme se dostali na planinu, kde pár turistů svačilo. Asi jeli autobusem o půl hodiny dříve. Zastavili jsme se a udělali pár pěkných fotek při východu slunce. Pak se cesta opět zhoršila a zase to šlo prudce dolů, nebylo to nic příjemného, protože na cestě byly vytvořené schody do mul a koní. Tyto dva dopravní prostředky používají lidé, kteří se také chtějí podívat na dno Grand Canyonu, ale nemají odvahu nebo fyzičku to jít po svých. Tak jsme pokračovali dál, hodiny přibývaly a výškové metry ubývaly. Po cestě jsme potkali jen hrstku turistů, kteří již stoupali nahoru. Spali v kempu u řeky a ráno vyrazili nahoru. Na naší cestě dolů jsme viděli jen krásnou přírodu v kaňonu a jeden telefon na přivolání pomoci. K řece jsme se dostali po 4 hodinách, tedy v 9 ráno. Od chvíle kdy jsem spatřila poprvé Coloredo, měla jsem strašnou chuť se vykoupat. Když jsem ovšem měla tu příležitost, najednou mě to odradilo. Voda byla jak led, proto jsme jen smočili unavené nohy. Nechtěli jsme se moc zdržovat, abychom šli co nejméně na přímém slunci a hlavně abychom se v rozumnou hodinu vrátili zpět. Počasí nám hodně přálo, protože když jsme se rozhodli jít zpět, zatáhlo se a dokonce to vypadalo, že bude pršet. U řeky jsme tedy strávili necelou hodinku a vyrazili směr vrchol. Ještě jsme zapoměla dodat, že sestup měl převýšení 1500m to znamená, že během jednoho dne jsme měli naplánované ujít 3000 výškových metrů. Myslím si, že už jen to číslo je ctihodné, a je jedno jestli to ujdete za 10 nebo 20 hodin. A celkové vzdálenost tam i zpět je 23km.

Tak a jsme na cestě na vrchol, první kroky jsou hodně těžké, přeci jenom máte v nohách 11km a 1500 výškových metrů. K tomu se ještě přidává nesnesitelné dusno. Sice nám slunce nesvítilo, ale i tak bylo přes 45 stupňů. Každý jsme na cestu zpět měli 2l vody, což se nakonec neukázalo jako nijak extra moc. Vždy je lepší mít sebou vody víc, než míň. Šlo to pomalu, ale šlo. Do půlky trasy jsme se dostali po 3 hodinách. Vody ubývalo ale Sluníčko naštěstí v nedohlednu. Ještě jsem zapomněla zmínit našeho věrného kamaráda, byl to Mexičan a potkali jsme ho asi ho hodině výstupu. Krátce jsme si povykládali a cestě. Říkal, že má nahoře rodinu a že se chtěl podívat na dno kaňonu k řece. Po tom co jsme mu řekli, že je to ještě bezmála hodina a že dole je nesnesitelné vedro, kývl rameny a šel dál. Asi po půl hodině ho vidíme, jak se vrací zpátky, otočil to a šlapal nahoru. V jednom úseku nás předběhl a kráčel celkem svižně dál. Za polovinou cesty slyšíme někoho si pískat, byla to moc pěkná melodie a tak jsme se posadili a chvilku poslouchali. Nedalo nám to a šli jsme dál, abychom zjistili kdo to je, a on to byl náš Mexičan. Zbytek cesty jsme šli s ním, chvilku šel před námi, chvilku mi před ním, ale stále jsme o sobě věděli. Po 3,5 hodině jsme si udělali delší přestávku a během ní jsme zjistili, že máme už jen necelý litr vody pro oba. Dost nepříjemná situace, cesta byla ještě daleká. Během hodiny nám dali 2 dobří lidé napít. První byl běžec, který si to šel kousek sběhnout a zase vyběhnout, a druhý byl náš věrný Mexičan, kterému jsme za trochu vody dali energetickou tyčinku. Poslední hodinu před koncem jsme začali potkávat turisty, dokonce jsme potkali i dva mladé Čechy. Turisté byli plní elánu a obíhali po jedné z plošin kaňonu. Vůbec nechápali, proč vypadáme tak vyčerpaně. I když jsme měli v nohách bezmála 22km směle jsme ty veselé turisty předbíhali. Poslední kousek cesty byl náročný jak pro nás tak pro Mexičana, kterého bolelo hodně koleno. Ono totiž ráno ten kaňon nesešel, ale seběhl. Po celkově 10 hodinách jsme úspěšně stanuli všichni na vrcholu okraje Grand Canyonu. Byl to neuvěřitelný zážitek, dívat se dolů a říkat si, tam jsme před chvilkou byli.  Velký dík patří Mirečkovi, který stále pevně věřil, že to zvládneme a tak kamarádovi z Mexika, který nás dokázal uklidnit a navodit příjemnou atmosféru.

Závěrem lze říct, zvládli jsme to, ale není to vůbec sranda.Lidé, kteří píši na internetu, že to zvládl i jejich 7letý brácha moc nevěřte, nebo to aspoň berte trochu s nadhledem. Po bitvě je každý generál. Možná to zvládl, ale jednoduché to určitě neměl. Nám přálo počasí a možná to byl ten největší důvod, proč jsme tento kaňon zdolali, kdyby jen trochu zasvítilo Slunce a zvedla se teplota, museli bychom se vrátit zpět k řece a přespat u ní do dalšího dne.

Byl to krásný zážitek, který si určitě budeme pamatovat do konce života!!